Prázdniny už jsou bohužel minulostí a s novým školním rokem začaly opět pravidelné tréninky taekwondo, ale využili jsme klid před náročnou sezónou a překrásné nedělní počasí a vyrazili na výlet. A ne ledajaký! Cíl naší výpravy byl jasný - zvíkovský most nad přehradou Orlík z kterého se někteří „blázni“ vrhají po hlavě do hloubky 50ti metrů. Kdo by neznal bungee jamping... Když jsem si zhruba před sedmi lety řekla, že si taky až bude příležitost skočím, netušila jsem, co jsem si to na sebe vlastně upletla. Předesílám, že nemám ráda výšky a při loňských skocích do vody po nohou ze sedmi metrů jsem skočila poslední, kdy už všichni moji žáci skočili... Nejhorší je, když si člověk sám sobě něco slíbí a já věděla, že když neskočím, tak to bude moje celoživotní prohra. Vůbec jsem se netěšila. Vlastně ano, ale na to, až to budu mít za sebou. Už když jsme dorazili na most, tak se mi stáhl žaludek, rozklepaly ruce a chtělo se mi utéct. Ale slib je slib. Jako první skákal Marcel, byl to jeho šestý seskok i když naposledy skákal před osmi lety. A jak sám přiznal, tak se nahoře bál taky. On se bál, ale já měla panickou hrůzu a smrt v očích. Šla jsem druhá. Ještě že jsem zvyklá při trénincích na povely a kluci co nás měli na starost nás odpočítávali - tři dva jedna jump. Skočila jsem, ale rozhodně se nedá říct, že jsem si to užila. Pamatuji si jen strašlivou hrůzu při pádu dolů a pak strach, že se rozmáznu o spodek mostu jak mě to zas vymrštilo zpět. A pak zase dolu a nahou a pěkně se pohoupat. Když mě pak vytáhli zpátky na most, tak jsem prohlásila, že již nikdy v životě! To jsem ještě netušila, že mi Marcel domluvil zdarma druhý seskok v Doboku, abychom udělali propagační foto... Pak šel na to Simír (Honza Hykš) a i když si taky nebyl jistý, tak to na sobě vůbec nedal znát a hop střemhlav dolů. Nechal se zlákat přesto že se jel původně jen podívat. Pak jsem se strojově oblékla do Doboku a za mého stálého brblání, že skákat nebudu na mě navlékly tentokrát trochu jinou postroj, sloužící pro skákání „po nohou“. Marcelovi mezitím nabídli prý pro lepší výhled že se může v „sedáku“ pověsit za zábradlí nad “propast“. Pak mě galantně pomohli se postavit tentokrát přímo na zábradlí, prý abych déle letěla...! Marcel se mě snažil uklidnit, že prý ať jen se soustředím na kopnutí Yopcha a když jsem ho viděla pověšeného za tenoučký popruh na tom zábradlí, tak jsem si řekla, že jsem na tom vlastně líp než než on a skočila jsem podruhé. Klepající ruce se mi uklidnili asi za 20 minut, žaludek byl horší. Vše, ale spravilo občerstvení ve vyhlášeném Zvíkovském pivovaru a příjemná procházka na hrad Zvíkov. Vrátili jsem se večer unavení, ale spokojení a doufáme, že si tento výlet zopakujeme s oddílem. A co příště? Že by padák ?!? Nebojte, jinak jsme úplně normální...:-))
